ROZHOVOR - 90. NAROZENINY JANA KVĚTA

• Třeboňský svět: Srpen 2023
• Autor: Andrea Kučerová, Lubomír Adamec

90. NAROZENINY JANA KVĚTA (v plném znění)

Z menších měst jako je Třeboň mladí nadaní lidé často odcházejí „do velkého světa“. V době totality někdy z politických důvodů docházelo i k opačnému jevu - „přílivu mozků“. V r. 1973 se v Třeboni natrvalo usadil mokřadní ekolog, vědecký pracovník Botanického ústavu a posléze Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR, též pedagog Jihočeské univerzity, předseda místní organizace Českého svazu ochránců přírody, porevoluční poslanec České národní rady, ale především člověk se srdcem na dlani – RNDr. Jan Květ, CSc. Koncem srpna bychom mu chtěli společně popřát k životnímu jubileu – oslaví krásných 90 let. Při této příležitosti nám věnoval trochu svého vzácného času a odpověděl na několik otázek.

V roce 1972 jsi z brněnského pracoviště Botanického ústavu přešel na jeho třeboňský úsek. Vzpomeneš si, co Tě tehdy na Třeboni nejvíce zaujalo?

Z Brna jsem byl stažen formálně v r. 1972 k 1. červenci, ale jen administrativně, protože mě ředitel Botanického ústavu RNDr. Slavomil Hejný chtěl vytáhnout z obětí brněnského kádrováka, který se o mě příliš staral. Tady v Třeboni jsem skutečně nastoupil až od ledna 1973. To už zde bylo rok a půl plně fungující hydrobotanické oddělení ústavu. Formálním vedoucím oddělení musel být jako člen KSČ doktor Hejný, ale ten jeho odborné vedení přenesl na paní RNDr. Dagmar Dykyjovou a administrativní vedení na Ing. Stanislava Přibila. Přechod z Brna do Třeboně znamenal pro mě jistou změnu, musel jsem se přizpůsobovat poněkud odlišné povaze pracoviště zdejšího oddělení oproti tomu brněnskému.

V Brně téměř nebyly vlastní technické síly, kdežto v Třeboni bylo oddělení orientováno více technicky, některé přístroje se zde přímo vyráběly. Snáze jsem se zde dostával do terénu než z Brna na jižní Moravu. Takřka všechny lokality, kde jsme pracovali, byly v jednodenním dosahu. Proto také se většina zdejších pracovníků snažila stihnout svoji práci v oficiální pracovní době, zatímco v jihomoravském terénu jsme pracovní dobu měli tak dlouhou, jak toho bylo třeba. Pak jsme si zase jindy trochu víc odpočinuli.

Město Třeboň už jsem znal, takže mě nejprve nijak nepřekvapilo, to až trochu později.

Na Třeboňsku mě nejvíce zaujaly rybníky. Když jsem na ně jezdil v první polovině 70. let, byly to jiné rybníky, než jaké jsou teď. Z mého hlediska mokřadního ekologa (podle mezinárodní Ramsarské úmluvy i rybníky patří mezi mokřady) byla tehdy většina českých a moravských hlavních chovných rybníků ve výborném stavu, jako mezotrofní (živinami středně zásobené) nádrže s dostatečně průhlednou vodou, osídlené pestrou florou a faunou pod i nad vodou. Produkce ryb byla jistě menší než dnes, ale i tehdy postačovala k uspokojení poptávky po sladkovodních rybách na českém a slovenském trhu. I vývoz ryb do zahraničí tehdy existoval. Nedovedu porovnat tehdejší ekonomickou rentabilitu hospodaření na rybnících s tou dnešní, ale potřebné vstupy dodatkové energie do produkce ryb byly tenkrát určitě menší a levnější, než jsou dnes. Tehdejší ředitel rybářství Ing. František Kubů nám vyprávěl na semináři jednak o jejich historii, jednak o perspektivách rybářství, které ale byly odlišné od toho, jak se brzo potom začalo hospodařit a vlastně hospodaří dodnes, v maximální intenzitě, jakou umožňuje povaha našich rybníků, i za cenu oslabení většiny jejich mimoprodukčních funkcí.

A co se podle Tebe ve městě a jeho okolí změnilo k lepšímu od sedmdesátých let?

V Třeboni se toho udělalo pro obyvatele Třeboně mnoho, nelze zde všechno vyjmenovat. Za mnoho z toho vděčíme podpoře z veřejných fondů jak českých, tak od Evropské unie. Povědomí o významu obojí podpory je v Třeboni třeba zlepšit. Výrazně se, i díky této podpoře, k lepšímu změnil vzhled celého města a jeho místních částí, nejen historického centra – městské památkové rezervace. Rozrůstají se i lázně a rozšiřují se jejich služby. Třeboňská parková zeleň roste do krásy a zajímavosti, příkladem jsou květnaté louky v parku Aurory. Škoda, že tam nevznikl také ukázkový mokřad, na který již město obdrželo dotaci. Hodně se rozrostla síť pohostinských zařízení, vznikly velké obchody. Ale obávám se, že s výstavbou dalšího supermarketu jejich nabídku už přeženeme. Někdy se, ironicky řečeno, divím, že jsme nehladověli, když v Třeboni byly pouze asi dvě poměrně skromné samoobsluhy a k nim pár malých obchodů s osobní obsluhou zákazníků, kde však bylo nakupování lidsky příjemné. V dnešní době, kdy je nadbytek téměř všeho, si ne každý člověk, ale hodně z nás, žije nad hranicí dlouhodobě únosné míry spotřeby zdrojů, které máme k dispozici. Nyní nutné uskromňování, které některým ekonomům dělá starosti, může vlastně být zdraví lidí i životnímu prostředí na prospěch.

Pochválit chci, i na základě vlastních zkušeností, třeboňské lékaře a zdravotníky v síti třeboňských zdravotních služeb, na takto malé město mimořádně rozsáhlé. V poslední době vzrostl i počet kulturních zařízení. Máme Dům Štěpánka Netolického, perlu Masarykova náměstí, kde se pořádají velice pěkné výstavy a zajímavé přednášky. Je to jakýsi vývěsní štít jednak péče města Třeboně o kulturu, jednak dobré tradice třeboňského rybářství.

Z osobní iniciativy několika lidí již dlouho funguje zdejší muzeum, které obnovil Spolek přátel Třeboně, ze soukromé inciativy se zde již po mnoho let koná festival Okolo Třeboně.  Nově zde máme i soukromá kulturní centra, jako jsou Galerie 105 nebo Zámecká lékárna. Opravdu si nemůžeme stěžovat na nedostatek kultury. Musím ocenit i zimní a letní Třeboňská nocturna, ta letní se letos konala už po dvacáté. Jde o událost, kterou by se mohlo chlubit i daleko větší město než Třeboň. Všechno to vychází z iniciativy jednotlivců, kterou je třeba podporovat finančními dotacemi. Do značné míry se tak v Třeboni děje, ale některá zlepšení by byla vítána.

Asi by měly být větší dotace do činnosti s mládeží, nejen v závodním sportu. Zejména pro zcela neformální možnosti jít si zakopat, zahrát odbíjenou, zaběhat apod. Možnosti již jsou u Světa v novém areálu i v jižní části Mokrých luk a na hrázi Hradečku. Je žádoucí je ještě rozšířit. Také by bylo vhodné vyvážit podporu třeba Junákům, mladým ochráncům přírody nebo Zálesákům tak, aby byla úměrná podpoře, jaké se dostává např. Jiskře Třeboň.

V souvislosti s obnovou náboženské svobody po listopadu 1989 stále sílí propojení mezi některými aktivitami města Třeboně a církví nebo křesťansky orientovaných spolků, které zde působí. Týká se to např. podpory Hospici sv. Kleofáše, adventních setkání u kašny na Masarykově náměstí a velikonočního hrkání v centru Třeboně. Do jisté míry též každoroční akce Zažít Třeboň jinak, která výstižně ilustruje rozvoj občanské společnosti v našem městě.

V Třeboni funguje od r. 1960 pracoviště Mikrobiologického a od r. 1964 pracoviště Botanického ústavu. Podobná odloučená pracoviště působí spíše ve větších městech jako jsou Brno, České Budějovice nebo Hradec Králové. Co podle Tebe přinesla a přinášejí akademická pracoviště městu Třeboni?

Řekl bych, že přinášejí Třeboni věhlas, jakým se mohou chlubit málokterá srovnatelná česká města. Je to věhlas z poctivé a úspěšné vědecké práce a jejích výsledků, kterých dosahují oba ústavy a v poslední době také pobočka Ústavu výzkumu globální změny. Všechny tři spadají pod Akademii věd ČR. K nim bych přiřadil, i když to není akademické pracoviště, obecně prospěšnou společnost ENKI. Je to věhlas zasloužený a Třeboni prospěšný i proto, že sem za námi všemi jezdí hodně studentů, návštěvníků a stážistů, kteří poznávají i další stránky života v Třeboni a v naprosté většině jsou zde velice spokojeni. Hezkým příkladem jsou kurzy UNESCO, které jsme pořádali v Botanickém ústavu od r. 1986 do poloviny první dekády tohoto století ve spolupráci s Limnologickým ústavem Rakouské akademie věd v Mondsee a univerzitou IHE v nizozemském Delftu. Přijížděli k nám stážisté z rozvojových zemí Afriky, Latinské Ameriky a východní Asie. Vůbec se nedá v Třeboni mluvit o xenofobii, neboť tito naši hosté byli přijímáni naprosto přátelsky, ať už byli bílí, žlutí nebo černí. Někteří z nich se dokonce s místními lidmi družili při večerním volnu. Kurzy zpočátku byly věnovány rybníkům a později jak rybníkům, tak  ostatním mokřadům. Dodnes absolventi těchto kurzů vzpomínají nejen na jejich odbornou stránku, ale také na pohostinnost Třeboně a zdejších obyvatel. Včetně jejich snahy překonávat co nejvíce jazykovou bariéru, která pochopitelně byla výrazná.

Nesmírně cenné a důležité je, že díky spolupráci města Třeboně s vědeckou sférou, zejména Botanickým ústavem Akademie věd, vznikly v na půdě bohužel nedávno zaniklé komise Rady města Třeboně pro životní prostředí solidně podložené návrhy, které se v letech 1977 a 1979 staly skutečností, na vyhlášení biosférické rezervace UNESCO, resp. CHKO Třeboňsko. Správa tohoto jedinečného zákonem chráněného území si vždy počínala vysoce kvalifikovaně a tradičně se snaží nastavovat udržitelnou rovnováhu mezi zájmy ochrany přírody a životního prostředí na jedné straně a zajištěním příznivé kvality života zdejších obyvatel i návštěvníků na druhé straně. I k tomu je možné využívat znalosti a zkušenosti odborníků z Třeboně nebo Českých Budějovic. Veřejnost v tomto ohledu poučují znamenitě uspořádané expozice třeboňského Domu přírody, spravovaného společně městem Třeboní a Správou CHKO a BR Třeboňsko. Bonusem navíc jsou aktivita Třeboně jako Zdravého města, zahájená jen krátce po listopadu 1989, a bohatá nabídka naučných stezek. Ty všechny vznikly až v době, kdy jsem již byl občanem Třeboně. Vědecko-populární přednášky, které již několik let pořádá zdejší pracoviště Mikrobiologického ústavu Akademie věd, přivádějí do Třeboně vynikající znalce různých vědních oborů srozumitelně nás seznamující s jejich současnými poznatky. Podobnou funkci, vedle funkce ekumenicky duchovní, plní i některé akce třeboňské pobočky České křesťanské akademie.

Po r. 1989 vzniklo dodnes trvající partnerství města Třeboně s rakouským Schremsem. Často jsi označován za jednoho z kmotrů tohoto partnerství. Můžeš nám připomenout, jak toto partnerství tehdy vzniklo?

Tím druhým kmotrem je bohužel již zemřelý doktor Oldřich Lhotský. Za své kmotrovství asi vděčíme své znalosti němčiny, protože jsme oba fungovali jako tlumočníci při jednáních mezi Botanickým ústavem a Ekologickou stanici Waldviertel v obci Gebharts, místní části Schremsu, potom i mezi oběma městy. Doktor Lhotský ovšem znal němčinu dokonaleji než já. Za tuto pomoc jsme si vysloužili ve Schremsu titul kmotrů následného partnerství mezi oběma městy. Většina historie vzniku dohody mezi oběma městy je popsána v pamětním spise, který vydalo město Třeboň v r. 2019, k blížícímu se 30. výročí podepsání partnerské smlouvy. Zde se zmíním jen o počáteční fázi našeho partnerství. V dubnu 1987 jsme s představiteli obou partnerských vědeckých institucí uzavřeli ve Schremsu dohodu o přímé spolupráci, jako první povolenou dohodu svého druhu mezi pracovištěm Československé akademie věd a vědeckou institucí v „kapitalistickém zahraničí“. Starosta Schremsu, pan Franz Ableidinger, skvělý člověk, pro nás tehdy uspořádal recepci na radnici. Tam z jeho i naší strany padl návrh, pokusit se rozšířit vědeckou spolupráci i na partnerství mezi oběma městy. Po návratu do Třeboně jsme zašli, Dr. Lhotský a já, za předsedou Městského národního výboru Ing. Miroslavem Plucarem. Osobně se mu návrh líbil, ale jeho uskutečnění podmiňoval schválením „vrchnosti“ v Jindřichově Hradci. Po čtrnácti dnech nám sdělil, že souhlas nedostal s odůvodněním, že „doba pro to není ještě zralá“. Dva a půl roku nato přišel listopad 1989 a „doba rázem uzrála“.

Na počátku prosince 1989 jsem z popudu Dr. Lhotského navštívil znovu Ing. Plucara a dotázal se ho, zda by nyní byl pro uskutečnění návrhu na partnerství Třeboně se Schremsem. Nadšeně souhlasil a požádal nás, abychom vyjednali jeho a naši návštěvu ve Schremsu na nejbližší možný termín. Ten nastal již asi za 5 dní. Na radnici ve Schremsu nás čekalo radostné přijetí a menší překvapení. Tím byla zpráva, že vedení města již stačilo vyhlásit sbírku hraček k Vánocům pro třeboňské děti. Uvedlo nás to trochu do rozpaků, protože hračky nebyly ani za socialismu nedostatkovým zbožím. A tak jsme vděčně poděkovali a asi 4 dny před Vánoci vyjel ze Schremsu menší náklaďák plně naložený hračkami. Jeho hladký průjezd celnicí jsme snadno zajistili. Nastala však otázka, jak s hračkami naložit, neboť rozdělovat je mezi jednotlivé rodiny by bylo nesmyslné. V Občanském fóru jsme se proto rozhodli, že hračky rozdělíme mezi třeboňské mateřské školy. Bylo to nejlepší řešení.

Neformálně spolupráce se Schremsem pokračovala úspěšně ihned, ale podepsání smlouvy čekalo na třeboňské zastupitelstvo vzniklé ze svobodných komunálních voleb, uskutečněných na podzim r. 1990. Slavnostní podepsání smlouvy se odehrálo v Třeboni na jaře r. 1991, kdy jsme jako dar dostali krásnou žulovou kašnu, která od té doby stojí v Lipovce. Doufám, že i v letošním létě bude pomáhat hasit turistům žízeň zcela zdarma. Žula, z níž je kašna zhotovena, pochází ze Schremsu, jehož přívlastek je „město žuly“, neboť tam jsou velké  žulové lomy a kamenická střední škola. Jako všechno, tak i spolupráci Třeboň – Schrems je třeba stále udržovat a prohlubovat.

Kromě svého vědeckého působení v Botanickém ústavu jsi do loňského roku působil i v Ústavu pro výzkum globální změny klimatu. Jak podle tebe ovlivní změna klimatu život v našem městě? Myslíš, že se město na tuto změnu dostatečně připravuje?

Zatím víme a zažíváme, že klimatická změna se projevuje většími výkyvy počasí, než tomu donedávna bývalo. Zejména období sucha jsou častější a delší. Také zimy jsou nyní v naší nadmořské výšce obvykle teplejší a méně sněžné. Tomu všemu je třeba přizpůsobit infrastrukturu měst tak, aby jejich klima bylo i v obdobích horka a sucha snesitelné. Toho se docílí zejména co největším zastoupením městské zeleně dobře zásobené vodou a její vhodnou údržbou. Jsou části Třeboně, které tomuto požadavku víceméně vyhovují. Další zlepšení však často záleží na maličkostech. Například na parkovištích, alespoň na těch, která se projektují nebo renovují, je třeba požadovat důsledně využití vegetačních dlaždic, nikoliv přehřívajícího se asfaltu nebo dlažby. Nebo trávníky není třeba sekat příliš často. Teplotní rozdíly zmenší co nejvíce stromů podél ulic a trochu též pomáhají i travnaté pásy podél vozovky. Ty zanikly na mnoha místech, aby se získala místa pro parkující auta. Lepším řešením by bylo postavit v Třeboni nájemný parkovací dům, kde by si občané, kteří nemají garáže, svá auta zaparkovali. Skoro všichni Třeboňáci jezdí na kole, a tak by si mohli na něm do parkovacího domu dojíždět pro auto bez velké ztráty času. Návštěvníky Třeboně je jistě možno vhodnými ekonomickými nástroji přimět k využívání cenově přijatelných parkovišť mimo městské centrum, jak tomu je např. v Českém Krumlově. Městskému prostředí by méně aut v ulicích velmi prospělo. Dobré je, že Masarykovo náměstí a Březanova ulice jsou téměř bez provozu motorových vozidel alespoň v turistickém období.

Pamatuji doby, kdy se do Třeboně jezdilo na dovolenou hlavně kvůli koupání v rybnících Svět a Opatovický. Bylo by výborné tuto tradici obnovit. Nepodařilo by se městu Třeboni vyjednat takové obhospodařování obou rybníků, aby zde voda byla takové kvality, jako byla v oněch dobách? Podklady k tomu mohou nejspíše poskytovat i zdejší chemické laboratoře. Je škoda, že město Třeboň ukončilo dohodu s Botanickým ústavem o financování a zveřejňování (na Internetu a ve vývěskách) rozborů vody v rybníku Svět během turistické sezony. Klimatická změna přináší též častější přívalové deště. Jejich zvládání v Třeboni asi již částečně pomáhá oddělení srážkové a splaškové kanalizace, protože při jejich společném odtoku se po velkých nárazových srážkách nevyčištěná splašková voda dostává do sítě tekoucích vod, od nás nakonec do Lužnice. Vyplatí se investovat prostředky do úplného uskutečnění tohoto opatření, i když veřejnosti nebude zrovna na očích.

Vítám využívání bioplynu z ČOV u Rožmberka k ohřevu vody a vytápění v Lázních Aurora. Naopak mě mrzí, že v Branné se dostavuje technická čistírna odpadních vod, přestože by se tam výborně uplatnila ekologicky hodnotnější vegetační čistírna. Po ruce by byla i kvalitní expertíza, neboť s ENKI, o. p. s., dlouhodobě spolupracuje prof. Jan Vymazal, náš nejlepší znalec vegetačních čistíren.  

Nakonec se v zájmu ochrany ovzduší, přírody a nutné šetrnosti přimlouvám za zrušení ohňostrojů, které se tu hlavně v létě konají často. Je to v současné ekonomické situací ČR zbytečné plýtvání veřejnými nebo podnikovými penězi bez hmatatelného efektu. Navíc zatěžuje až děsí nejen naše domácí zvířata, ale i volně žijící živočichy v širokém okolí.

Byl jsi jedním ze zakladatelů a dlouholetým vyučujícím na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Co bys dnešním studentům gymnázia nebo střední odborné školy doporučil při výběru jejich dalšího studia?

Doporučil bych jim, aby kromě toho, že si vybírají studium podle svých zájmů, také uvažovali o tom, jaké budou mít po vystudování uplatnění. Možná by mnozí, kdo se chtějí věnovat různým oborům, o které je hodně velký zájem, by se mohli zaměřit na praktické uplatňování jejich poznatků. Soudím, že i v budoucnu budou velmi dobré možnosti přitažlivých zaměstnání v nejrůznějších technických oborech. Nejdůležitější však je, aby se už středoškoláci snažili studovat rovnoměrně všechno, protože naše střední školy navzdory všem reformám, které proběhly a ještě bohužel asi proběhnou, poskytují ucelené všeobecné vzdělání daleko širší, než jsem mohl zaznamenat třeba u britských nebo amerických abiturientů. Tomu, kdo ji chce mít, poskytuje stávající vzdělávací systém možnost až do maturity si vybírat obor, kterému se hodlá dál věnovat. I v dospělosti díky šíři svého vzdělání může pak realisticky zvažovat, jak trvalost svého zaměření, tak možnosti svého uplatnění při jeho případné změně, jak vynucené okolnostmi, tak dobrovolné. Na vysokých školách je, aby při přijímacím řízení i průběžných zkouškách svých studentů důsledně uplatňovaly náročná kritéria a neslevovaly z nich, jestliže se hlásí méně zájemců o studium. Vždyť potřebujeme vzdělance kvalitní a nikoliv takové, kteří studují hlavně kvůli diplomu. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jsme se o to vždy snažili, seč jsme mohli.

                                            Andrea Kučerová, Lubomír Adamec – Botanický ústav AV ČR Třeboň

Zpět na celé vydání