Poslední opat třeboňského augustiniánského kláštera Augustin Marek z Bavorova a jeho hrob

• Třeboňský svět: Březen 2024
• Autor: Renata Nováková

Augustin Marek na výřezu z obrazu Martina Vávry v refektáři bývalého kláštera augustiniánů v Třeboni

foto: autorka; publikováno se souhlasem správy budovy kláštera

Při procházce hřbitovem u sv. Alžběty mohou návštěvníka zavést kroky k zajímavému místu. Je po pravé straně hřbitovní zdi, pokud se díváme od kostela, v místě, které se svými zbytky bývalých náhrobních kamenů působilo ještě před několika lety neupraveně a jakoby zapomenuté.

Stav v r. 2011
foto: Antonín Břeský

Málokdo by si právě toto místo dal do souvislosti s dějinami Třeboně a třeboňského augustiniánského kláštera.

Poslední opat třeboňského augustiniánského kláštera, Augustin Marek z Bavorova, se narodil v Suchdole nad Lužnicí 11. června 1714 a podle zápisu v matriční knize (SOA Třeboň, Suchdol) byl křtěn jako Jan Antonín; jeho rodiče (Jakub Marek, „toho času kantor sukdolský“ a jeho žena Žofie, roz. Ebnerová) však pocházeli z Prachatic (stejně jako 5 sourozenců Jakuba Marka) a stejně tak jeho dědeček, „urozený pan Ondřej Marek z Bavorova“ (SOA Třeboň, Prachatice).

Po složení slavných slibů 22. července 1742 a po přijetí kněžského svěcení ve Vídni slavil v Třeboni 5. března 1743 primici (první jím slouženou mši svatou) a od roku 1747 zde zastával úřad duchovního správce osady. Za opata byl zvolen 4. října 1750. (Kadlec, s. 203)

Z prací, které se působením tohoto opata zabývaly, vychází jeho působení ve funkci opata (1750–1785) jako v mnoha směrech velmi pozitivní a přínosné, a to i přesto, že v tomto období, zvláště v posledních letech, musel Augustin Marek a jeho klášter čelit mnoha pohromám.

Pokud jde o vlastní klášter a kostel, podle vyprávění „Akvilina Hrdličky[1] byl v třeboňském klášteře za opata Augustina Marka velmi přísně a přesně dodržován denní pořádek a mezi kanovníky vládla taková shoda a důvěra, že opat rozdělil správu kláštera z většího dílu mezi spolubratry, aniž od nich vyžadoval, aby mu ze svého úřadu skládali účty. Takový postup je vždycky nemístný a nezaslouží ani v tomto případě chvály, ale jinak se zdá, že Hrdličkovo nadšené líčení poměrů v třeboňském klášteře v posledních desítiletích jeho trvání není příliš vzdáleno pravdy.“ (Kadlec, s. 211)

Augustin Marek také „pečoval o zvýšení lesku bohoslužeb dobrým zpěvem a péčí o výchovu kazatelů. Sám byl výborným řečníkem. (Kadlec, s. 203)

„Zmínky zasluhuje i třeboňský zpěvácký kůr, který značně přispíval ke zvýšení lesku bohoslužeb. O obyčejných svátcích (festa duplicia) se tercie a nešpory zpívaly normálním zpěvem chorálním (cantus choralis ordinarius), o větších svátcích (duplicia maiora, festa classica) býval zpěv slavnostnější a obstarávali jej čtyři dobře cvičení zpěváci, tzv. vokalisté. Vokalisté se ve zpěvu žalmů střídali se sborem kanovníků tak, že napřed sami podle určitého tónu zazpívali jeden verš, načež kanovníci zpívali s doprovodem varhan druhý verš. Každý žalm byl zpíván v jiném tónu a jinou melodií. Magnificat zpívali čtyřhlasně zpěváci sami. Byl prý to zpěv velmi krásný a v jiných klášterech neobvyklý. Poslední opat Augustin Marek věnoval zpěváckému kůru značnou péči. Po zrušení kláštera nebylo ovšem na vydržování vokalistů peněz a jejich zpěvy zanikly. Podobným způsobem jako v Třeboni zpívali prý ještě později také zpěváci při nešporách v katedrále královéhradecké.“ (Kadlec, s. 205–6)

Josef Vačkář (2020, s. 70) uvádí, že opat Markus při snaze „o zvelebení chorálního a figurálního zpěvu, zakoupil potřebné hudební nástroje, získal výtečné hudebníky a zvelebil kostelní hudbu tak, že >znalci zdaleka přicházeli do Třeboně, aby ji slyšeli<“.

„V 18. století se předpokládalo, že hlavní sbormistr kostela přijde s vlastní sbírkou hudby. Roku 1796 byla vydána kniha obsahující jména mnoha pražských milovníků hudby, zvaných „Liebhaber“, kteří vlastnili rozsáhlé hudební kolekce. […] Takovými sběrateli byli i Vojtěch Prachtl a Augustin Marek z Bavorova. Způsob, kterým byli oni a jejich kolegové z celých Čech schopni budovat rozsáhlé osobní knihovny – tedy sbírky, které byly nejen podmínkou pro získání jejich pozice, ale očekávaly se také vzhledem k jejich pokračující profesionální aktivitě – spočíval ve výměně děl z jejich vlastních sbírek za díla se sbírek jiných sbormistrů. Každý kus chrámové hudby byl tedy součástí výměnného obchodu. Tyto sbírky se často stávaly také prostředkem k zajištění vdov, neboť mohly hudbu odprodat kostelu. Tímto způsobem mohly kostely, jako např. sv. Jiljí, po generace budovat obrovské sbírky chrámové hudby.“ (Mladovský, Hugo)

 Augustin Marek rozmnožil počet posvátných rouch a bohoslužebného nářadí; za něho byl zřízen oltář sv. Jana Nepomuckého a sv. Brabory. (Vačkář, s. 70)

 „Opat Marek také s velkým nákladem a vlastním nepohodlím dokončil od předchůdce započatou stavbu nového stavení pro větší a pohodlnější byty konventuálů“ (Vačkář, s. 70)

 Tento opat je také připomínán u příležitosti slavnostního vysvěcení Mariánského sloupu v Třeboni 5. června 1781 na dnešním Masarykově náměstí.“ (Šorm, Krajča)

 „Dle Vačkářovy zprávy se na místě dnešní kaple nacházel obrázek svatého Víta zavěšený na borovici. V jeho blízkosti byla studánka, u které došlo k mnoha uzdravením, zvláště očí, a na jejich památku nechal zde tehdejší primátor třeboňský Vít Zeman vystavět roku 1734 dřevěnou kapli. Městská rada u ní zřídila malou poustevnu, kde se usadil poustevník Petr Lipský z Polska a o kapličku se staral. Roku 1755 jej nahradil poustevník Eliáš Dvořák, který se živil zhotovováním slaměných ozdob. Jeho práce, jak uvedl Vačkář roku 1867, dodnes zdobí některá mešní roucha v děkanském kostele svatého Jiljí v Třeboni. Časem si na stejném místě Dvořák postavil domek, kde žil až do roku 1782, kdy Josef II. zrušil poustevnický řád. Syn primátora Víta Zemana Karel nechal roku 1761 na městě dřevěné kaple postavit kapli zděnou, kterou rok poté roku 1762 vysvětil třeboňský opat P. Augustin Marek z Bavorova.

V dnešní době se v kapli bohoslužba koná pouze jednou do roka ve svátek svatého Víta. Bývá však otevřena příležitostně i pro návštěvníky třeboňských lázní, kteří mají nedaleko odpočinkový altán a je tak alespoň částečně navázáno na uzdravování, kvůli kterému byla kaple stavěna.“ (Rajdlová)

 „Když se v roce 1781 následkem velikého požáru rozlily všecky zvony na věži kláštera Třeboňského, zadal roku 1782 poslední prelát téže řeholní kanonie, P. Augustin Marek z Bavorova, knížecí Švarcenberské slévárně v Suchdole ulití čtyř zvonů. Jeden 25 centů, druhý 10 centů a třetí 4 centy těžký. Ze zbytků zvonoviny zhotovil zvonař jeden malý, 140 liber těžký zvonek, podnes zvaný „umíráček“. Mimo to zůstalo ještě 36 centů kovu.“ (Ekomuzeum)

Augustin Marek na výřezu z obrazu, který byl umístěn (spolu s obrazy tří dalších třeboňských opatů) v bývalé kapli Opatovického mlýna u Třeboně
zdroj: archiv rodiny Břeských

Z hospodářských počinů opata Marka uveďme založení dvou rybníků, a to Markovského a Václavského (rybník Prelátský nese jméno po opatu Prechtlovi) (Kadlec, s. 280). „V dobrý stav uvedl“ Spolský rybník, který nepřinášel užitek a hrozil zkázou. V dobrém stavu byla pole a lesy. (Vačkář, s. 70)

Bohužel, do hospodaření kanonie zasáhly nejednou negativní, až zničující okolnosti vnější:

„Mnoho prostředků však odčerpala i válka s Pruskem (1740–48, pozn. aut.) a péče o raněné ve špitálu.“ (Vačkář, s. 70) „Za sedmileté války byl počátkem r. 1758 zřízen v Třeboni v právě dostavěné konventní budově a pak i v prelatuře špitál pro raněné vojáky. Leželo jich tam na šest set, umírali ve velkém počtu a neměli vlastního kněze. Augustiniánští kanovníci se jich ujali a udělovali jim svátosti umírajících. Dva z nich se přitom nakazili a padli za oběť své horlivosti.“ (Kadlec, s. 212)

V posledních letech života opata Marka to pak byly vysloveně pohromy: „Po tři roky byla neúroda a pak tříletý nedostatek, morová epidemie, krupobití, které zničilo skoro celou úrodu a zbytek sežraly tehdy přemnožené myši. Dvakrát vypukl dobytčí mor a vše dokonal velký požár r. 1781, který zpustošil kostel, řeholní dům a prelaturu.“ (Vačkář, s. 70)

(Požár) „vypukl nepozorností řemeslníků pracujících na kostelní věži, požár největší, co kdy Třeboň potkal. Vyhořelo 68 domů, radnice s věží, pivovar, masné krámy, kostel a klášter. Mimo zámek zůstalo nedotčeno pouhých 21 domů. Na kostele shořela jenom střecha, ale padající štít probořil klenbu presbyteria. K opravě bylo přikročeno záhy, ale klenba již nebyla vyzdvižena v původní gotické podobě, ale byla nahrazena klenbou barokní. Nové střechy byly nižší a věž dostala lacinější cibulovité zakončení.“ (Čech)

Největší pohromou však bylo tušené připravované zrušení kláštera.
„Třeboňská kanonie přežila první vlnu sekularizace bez pohromy a její členové se oddávali naději, že budou moci dále pokračovat v pospolitém životě. Domnívali se totiž, že nejsou ani z osvícenského hlediska zcela neužiteční, protože pracují v duchovní správě, a tak s životem kontemplativním spojují život aktivní; nebyli nikomu na obtíž, dobře hospodaříce na svých statcích. Mocnou posilou dobrých nadějí v budoucnost bylo i to, že ještě 20. září 1784 císař Josef II. na přímluvu knížete Josefa ze Schwarzenbergu třeboňskému klášteru potvrdil všechna jeho privilegia, fundace, rozhodnutí a od kláštera vystavené reverzy, jako to předtím učinila 6. října 1747 císařovna Marie Terezie.“ (Kadlec, s. 296)

Přesto však nejasnost ohledně dalšího osudu kláštera přetrvávala. Jak však uvádí Vačkář (s. 71): „On (Markus, pozn. aut.) však až do smrti důstojnost a úřad svůj zachoval a co skutečný influovaný opat a prelát zemřel.“ […] „Poslední dny strávil v samotě, tuše, jaká bouře stahuje se nad jeho kanonií, nábožné a vroucí vzdechy k nebi vysílaje, v modlitbách Pánu Bohu ji odporučoval.“

Opat Markus si ale uvědomoval, že jeho vlastní život se chýlí ke konci: „Připraven k odchodu zavolal velebné bratry a uděliv jim svého požehnání skonal v Pánu v středu jejich dne 14. června 1785. Tělo jeho oblečeno ve sváteční roucho opatské a vystaveno bylo po tři dny v prelátské kapli sv. Vincence. Řeholní bratří kanovníci rádi by byli svého zasloužilého otce do hrobky prelátské položili k věčnému odpočinku. Ale zákon tehdáž nově prohlášený zakazoval těla klásti ve hrobky nebo na hřbitovy uprostřed obydlí lidských se nalézající. Žádali tedy u vyšších úřadů za povolení, aby výminečně tohoto zasloužilého muže dle způsobu jeho předchůdcův do hrobky směli položiti. A když prosba jejich vyslyšení nedošla, pochovali oželeného a ode všech oplakaného duchovního otce svého se vší jen možnou slávou na obecní hřbitov sv. Alžběty dne 17. července 1785.“ (Vačkář, s. 71)

„Kanovníci si pak za prozatímního představeného, vlastně jen administrátora, zvolili děkana Florida Brože a dosáhli schválení této volby jak od pražské arcibiskupské konzistoře, tak od knížete ze Schwarzenbergu. Českobudějovický biskup Jan Prokop Schaaffgotsche nebyl dosud uveden v úřad, proto nemohl úředně do vnitřních záležitostí kláštera zasahovat, ale podle přání gubernia dojel aspoň do Třeboně, povzbudil řeholníky k bohabojnému životu a zároveň je upozornil, že k opatské volbě nesmějí přikročit bez dovolení gubernia. V této zápovědi bylo již cosi zlověstného. Skutečně brzy potom, 15. září 1785, gubernium navrhlo vídeňskému dvoru, aby pražskému arcibiskupovi poradilo, aby od volby třeboňského opata bylo upuštěno, protože kanonie je zbytečná. Definitivní rozhodnutí padlo 11. října 1785, kdy bylo dvorním dekretem ustanoveno, aby se opatská volba v Třeboni nekonala a aby kanonie byla zrušena.“ (Kadlec. S. 296)

„Nakonec dne 11. října 1785 došlo ke zrušení kláštera dekretem císaře Josefa II., o čemž pražská konzistoř uvědomila administrátora Brože 31. října. V listopadu přišla úřední komise v čele s krajským hejtmanem, aby provedla zrušovací akt a sepsala inventář. Shromáždným kanovníkům byl přečten dekret o zrušení kanonie, neboť „podle zdání a rozhodnutí Jeho císařského veličenstva Třeboňská kanonie s přináležejícím k ní opatstvím je nadbytečná, a proto budiž zrušena“. Zbylým 14 kanovníkům bylo povoleno zůstat ještě dalších pět měsíců („na stravu každému určeno denně pouze 40 kr.“), a tak se ještě mohli stát svědky velmi smutného divadla – odeslání klášterních cenností do Prahy a dražby části majetku uskutečněné 3. března 1786. Osudný den rozchodu nastal 16. dubna téhož roku, kdy 14 zbývajících řeholníků muselo opustit klášter. Majetek kláštera byl oceněn na 146 708 zlatých a připadl náboženskému fondu, od něhož ho za 165 876 zlatých rýnských koupil Jan kníže ze Schwarzenberku. Klášterní knihovna však naštěstí nebyla zničena, jako tomu bylo jinde, ale většina ze 3 000 svazků (z čehož bylo 302 rukopisů) připadla univerzitní knihovně v Praze a malá část třeboňskému archivu.“ (Rulíšek, s. 114–24)

Autorce se nepodařilo nalézt žádný dokument, který by zachycoval/popisoval, jak původně hrob (jeho deska/y) opata Marka vypadal.

Až do léta 2023 bylo místo posledního odpočinku opata Marka vyznačeno pouze později, mnoho let po opatově smrti umístěnou svislou deskou, o jejíž instalaci se zmiňuje ve svých denících Václav Hucek v záznamech z r. 1879: „31. října nechal Ant. Břeský, setník ostrostřelců zdejších, v kostele sv. Alžběty, bez svolení městské rady, památní desku do zdi zasaditi.
2. listopadu k večeru zpíval spolek na hřbitově a začalo pršet a večer potom silně pršelo. Toho dne byla sláva u sv. Alžběty, neb střelecký sbor byl přítomen, když se pamětní deska poslednímu převorovi panu Markovi, jenž zde býval v klášteře, zasadila. Podnik k tomu zasazení desky této zavdal Ant. Břeský. Odpoledne zpíval spolek v hrobce knížecí.“
Časem už velmi sešlá deska se špatně čitelným nápisem byla nákladem potomků zmíněného Ant. Břeského, bratrů Antonína a Pavla Břeských, v r. 2019 opravena, tj. očištěna, vertikálně i horizontálně narovnána, obnoven nápis na ní a na zeď hřbitova k ní doplněny desky s přepisem jejího latinského textu a jeho překladem do češtiny a angličtiny. (viz TS, 2020, č. 1, s. 6)

Autorka byla neúspěšná v hledání informace, odkud text na desce pochází. Vzhledem k velmi sebekritickému obsahu textu, a navíc první osobě, v níž je text formuován, lze však usuzovat, že jde o text (vyznání) samotného opata Marka:

Zde odpočívá Augustin Marek z Bavorova Byl jsem opatem až dosud a nyní zde odpočívám, nerovný svým předkům. Ze všech opatů – tudíž z mnoha vynikajících mužů – jsem byl první, který nesplnil dobře své povinnosti. Až oni budou chváleni, bude to pro jejich čest a moudrost, ale ne pro mé zásluhy. Byl jsem v pořadí sedmý, který měl místo lateránského preláta a byl jsem jím 35 let, což představuje přibližně polovinu existence kanovnictví. Během mého dlouhého působení jsem byl otcem a přítelem těch, kterým jsem vládl. Nikdy jsem nehledal vlastní uspokojení, ale staral jsem se hlavně o dobro druhých. Klášter procházel těžkými časy: sužovaly nás nemoci a i oheň poplenil budovy. To vše vedlo k tomu, že jsem zrušil kanovnictví. Pane Bože, který nevnímáš zlé časy, smiluj se nade mnou. A dobří lidé, kteří čtou tento nápis, pomodlete se za mne a nechte mne odpočívat v pokoji.

Na podnět Antonína Břeského, rytíře z Birkenfelsu, a horních vrstev Třeboně byl zde v roce 1879 umístěn tento kámen na paměť Augustina Marka z Bavorova, zesnulého v roce 1785.

  Svislá deska hrobu opata Marka
  foto: autorka

„Na římse náhrobního kamene je reliéf, připomínající mušli, sloužící jako podstavec pro dva alianční erby. V oválném kartuši na pravé straně ve zlatém (v kameni jsou vytesané tečky) poli stojí mužská postava v biskupském rouchu (pravděpodobně sv. Augustin), drží v pravé ruce planoucí srdce a v levé berlu. Před ním je postaven štít s pětilistou růží. Druhý oválný štít má v červeném (v kameni jsou vytesané svislé čáry) poli sedící, píšící, nadpozemskou postavu s lidským tělem, orlími křídly a lvím ocasem. Kameník, P. Janák, vytesal své jméno do pravého dolního rohu.“ (Broncová)

Ležatou desku hrob – od nezjištěné doby – postrádal. V blízkosti oné stojaté desky však byla o zeď hřbitova opřena deska (na horním konci však rozbitá na tři úlomky), kterou vzhledem k jejím odpovídajícím rozměrům i zbytkům reliéfů/ornamentů (planoucí srdce – symbol augustiniánů) lze s největší pravděpodobností za onu původní ležatou desku hrobu považovat.

Vlevo: detail jedné z desek zachovaných v bývalém třeboňském klášteře (planucí srdce vlevo)

Vpravo: detail (předpokládané) ležaté desky hrobu opata Marka (planoucí srdce vprostřed, vlevo od svislé pukliny)

foto: autorka

Díky velikému pochopení a ochotě ze strany třeboňského Městského úřadu a především Technických služeb Třeboně (pí Zieglerová, p. Burgstock) a technické pomoci a ochotě pracovníků firmy, která právě na hřbitově upravovala cesty, se v létě 2023 podařilo (po urovnání terénu) tuto desku vrátit na její původní místo, jenom pro nedostatek prostoru (pro nepovědomí/neexistenci záznamů o tomto hrobě byla v letech/desetiletích minulých část pozemku přidělena jinému hrobu) je nyní ke stojaté desce umístěna podélně.

Současný stav hrobu
foto: autorka

Snad se v (blízké) budoucnosti podaří opětovné spojení jednotlivých částí desky i přečtení/zjištění a obnova původního nápisu na desce; v současnosti je zřetelných pouze několik písmen nebo částí slov.

Velmi pozitivní je informace vedoucí restaurátorského oddělení NPÚ v Českých Budějovicích, že hrob bude podrobně popsán a zahájeno řízení o jeho prohlášení za kulturní památku.

ZDROJE

Broncová, Tereza: Epigrafické památky na Třeboňsku do roku 1900. (Bakalářská diplomová práce, FF Masarykovy univerzity, 2010, https://is.muni.cz/th/m9fjl/Epigraficke_pamatky_na_Trebonsku_do_roku_1900.txt)

Čech, Michal: Řeholní kanovníci sv. Augustina v Třeboni. (diplomová práce) http://michal.cech.sweb.cz/Prace/Vrchnosti/Augustiniani.html

Ekomuzeum Růže, webové stránky: https://www.ruze.ekomuzeum.cz/tezba/?act=3

Hucek, Václav: Vlastivědný sborník Dačicka, Jindřichohradecka a Třeboňska, č. 26, 2014.

Kadlec, Jaroslav (2004): Klášter augustiniánských kanovníků v Třeboni. Praha, Karolinum, 2004.

Mladovský, Jan, Hugo, Robert: Třeboňské hudební dědictví. https://www.bcb.cz/wp-content/uploads/2018/09/Benefi%C4%8Dn%C3%AD-koncert.pdf (text k benefičnímu koncertu na podporu rekonstrukce varhan kostela sv. Jiljí v Třeboni konaného15. října 2018 v kostele sv. Jiljí v Třeboni)

Rajdlová, Lenka: František Jakub Prokyš, českobudějovický malíř 18. století. (Doktorská disertační práce, UK, Katolická teologická fakulta, 2012, https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/57653/140023086.pdf?sequence=1&isAllowed=y)

Rulíšek, Hynek: Dějiny a kulturní vliv augustiniánů na území Čech a Moravy. (Diplomová práce na Jihočeské univerzitě, https://theses.cz/id/ofvth7/402014)

SOA Třeboň: Matriční kniha Prachatice, č. 12, OZ, č. 12, sn. 8 a 79. https://digi.ceskearchivy.cz/6648/1

SOA Třeboň: Matriční kniha Suchdol nad Lužnicí, č. 1, NO, sn. 101. https://digi.ceskearchivy.cz/7679/1

Šorm, Antonín, Krajča, Antonín. Mariánské sloupy v Čechách a na Moravě. Praha, 1939 (podle citace ve: Wikipedie: https://czwiki.cz/Lexikon/Kostel_svat%C3%A9ho_Jilj%C3%AD_a_Panny_Marie_Kr%C3%A1lovny#cite_note-1)

Vačkář, Josef: Dějiny někdejší slavné řeholní kanonie svatého Augustina v Třeboni a některé památnosti tohoto starobylého města. (původní vydání: Praha, Hynek Fuchs1867; opětovné vydání: nakl. GARN, 2020.

Zpět na celé vydání